Ž  ivot nás může srazit na kolena, ale jsme tu proto, abychom to nevzdali, nadechli se a znovu povstali. A pomoci najít vnitřní sílu nám může třeba i cvičení tchaj-ťi čchüan jako ženě v následujícím příběhu, který vychází ze skutečnosti.

~~~

Karolína cítila, jak kdesi hluboko v ní září světlo. Uvědomovala si jeho ohromnou sílu, teplo, klid; jemnou vibrující energii, která ho provázela. Bylo lehce opojné, chvilkami až nadpozemsky krásné, stále ještě nové a překvapující pro ni i pro okolí. Dosud se úplně nezbavila strachu, že je to jen příjemný sen, ze kterého se náhle probudí. Vždyť před necelým rokem bylo všechno úplně jinak.

~~~

Poslední záchvat ostré bolesti jí projel páteří a vystřelil dolů do nohy. Zmohla se jen na tiché zalapání po dechu. Soustavná bolest ji vysílila natolik, že už nedokázala plakat, jen bezmocně zírala na skvrnu na stropě. Spolu s pronikavou bolestí ji v mysli vytanula jasná myšlenka: „V tomhle okamžiku se rozhoduje o tvém životě či smrti.“ Zvláštní bylo, že nebyla ani trochu překvapená či polekaná.

Bylo to konstatování prosté jakýchkoli emocí. Jasný, nezpochybnitelný fakt. Týdny krutých bolestí, během nichž se svíjela a vzlykala v agoniích pláče, završilo pár nocí beze spánku. Vnímala, že její tělo je vyčerpané a hledá zbytky sil, aby se udrželo při životě. Jenže jí už žádná síla nezbývala.

A pak to přišlo. Věděla, že nemá co ztratit, a všechno pustila. Zoufalství, bolest, strach, únavu, lpění, starosti… něco se v ní zlomilo. Najednou nebylo nic důležité, na ničem nezáleželo. Pocítila osvobození.

~~~

Obrovská úleva. Bolest jako by na chvíli zmizela ze světa. Karolína stála lehce rozkročená a pomalu se otáčela doprava, doleva, doprava, doleva… v rytmickém kolíbání. Pohybovala se jen velmi opatrně, protože odpovědí na každý náznak vnější síly, prudké zatlačení, špatný směr rotace byla ostrá, pronikavá bolest. Plně se soustředila na otáčení těla a užívala si minuty s tchaj-ťi, jediné okamžiky dne, kdy bolest odcházela.

~~~

„Jen to zkoušejte. Pokud chcete skončit ochrnutá na vozíku, klidně si cvičte dál,“ křičel na Karolínu vztekle lékař středního věku. Budiž mu omluvou, že z něj mluvil strach, možná i nevědomost, ale ne zloba. Později Karolíně přiznal, že už si s jejím zdravotním stavem nevěděl rady.

Tehdy jí ale srdce bilo v hrudníku jako o závod. Trochu vysílením, přeci jen do ordinace to bylo pěkný kus cesty a ona toho ještě moc nevydržela. Trochu z obavy a rozčilení. Zápasil v ní strach, který lékař svými výhružkami vyvolal, s vnitřním přesvědčením, že to, co dělala, jí pomáhalo. Zažívala to každý den na vlastní kůži. Ale co kdyby měl doktor přeci jen pravdu? Čemu měla věřit? Lékaři s jeho zkušenostmi nebo své intuici a pocitům?

Cestou domů málem při nastupování do tramvaje upadla. Byla tak vystresovaná a napjatá, že jí nohy vypovídaly službu. Pláč měla na krajíčku.

~~~

„To zvládneš, musíš to zvládnout,“ říkala si v duchu Karolína. Řada domů se zdála nekonečná. Podobně se asi cítí starý bezmocný člověk, který se pomalým krokem belhá ulicí. „Budu vůbec ještě někdy schopná chodit? Normálně chodit!! Nemít pocit, že upadnu dřív, než přejdu ode dveří ke dveřím. Ne, nemysli na to a pokračuj. Jen jeden blok domů. Přeci dokážeš obejít jeden blok domů.“

~~~

Karolíně se vysílením třepaly nohy, ale uvnitř vířila směsice příjemných pocitů: náznak štěstí, probouzející se optimismus, jisté uvolnění, ale především radost, že je zpátky, zpátky ve víru života. První hodina čchi-kungu po měsících nemoci a nemohoucnosti. Nádherný den!

~~~

Karolína se sama pro sebe usmála a pocit světla a tepla uvnitř zesílil. Je to pravda a zároveň není. Jako by se to stalo v jiném životě. Je zajímavé, jak člověk rychle zapomene na bolest. Dlouhý čas to byl její každodenní společník a teď už si nedokáže vybavit, jak se v jeho blízkosti cítila. Zmizel vjem s tím spojený, intenzita, prožitek.

Možná je dobře, že nám vědomí milosrdně zastře neblahé zážitky, asi je lepší zapomenout na nejhorší. Důležitý byl začátek, změna směru. Odrazit se k cestě vzhůru. Ale v okamžiku, kdy se zase postavila na samém dně, kam se propadla, na nohy, věděla, že se z pekla dříve nebo později dostane.

Možná je vám tahle žena povědomá, možná ne. Na tom nezáleží. Důležitý je vzkaz, který vám z tohoto příběhu posílá. I v těch nejtěžších chvílích je důležité si uchovávat víru v sebe a naději, že existuje pomoc!

Alena Koutecká