Tao-jin vs. čchi-kung

Před vytvořením taoismu jako systemizované tradice žil šamanský lid Wu. S historií, jež se táhne zpět do starověku, jsou přesné detaily o jejich praktikách zřídkavé. Mytologické příběhy a starodávné spisy vyprávějí příběhy o skupině, která sloužila jako léčitelé, mystici a duchovní průvodci malé nomádské komunitě, jež tvořila tehdejší čínskou společnost.

Tito původní praktici energetických umění jsou uznáváni jako předkové praxí jako je čínská medicína, astrologie a dokonce i kalistenické cviky (pozn. redakce: kalistenika je soubor cviků skládajících se z mnoha jednoduchých pohybů), které později vytvořily čchi-kung (qigong) a vnitřní bojová umění.

Vývoj čchi-kungu tedy procházel různými obdobími změn a úprav, jak se měnily názory a pochopení lidí, kteří ho praktikovali. Jedním takovým posunem, který se odehrál, byla změna tao-jin (daoyin) v čchi-kungová cvičení. Pojem tao-jin se obecně považuje za daleko starší než termín čchi-kung a mnoho teoretiků věří, že tyto dva pojmy jsou zaměnitelné, to ale není mé přesvědčení.

Abychom porozuměli rozdílu mezi tao-jin a čchi-kung, bylo by moudré podívat se na podstatu rozdílu mezi šamanským lidem Wu a alchymickými taoisty, jež se objevili mnohem později.

Lidé Wu uctívali zemi. Historické důkazy ukazují, že podobně jako většina kultur na zemi, Wu uctívali ducha země, elementy, počasí, zvířata a energii života, která prostupuje vše živé. Jejich studium bylo pokusem o pochopení postavení, které lidstvo zaujímá ve velkém běhu života. Starodávné praktiky jako chození po kruhu, „star stepping“ (pozn. redakce: jedná se o základní mystický taneční krok náboženského taoismu) a další rituální tance mají svůj původ v postupech těchto starověkých lidí. Možná, že měli hluboké pochopení vnitřního fungování vědomí, ale většina jejich praxí byla „venku“ v přírodě.

Na nemoc se nahlíželo jako na výsledek nechtěných entit vstupujících do těla; neštěstí bylo způsobeno nevolí duchů, kteří vládli zemi, a léky na tyto nemoci zahrnovaly udobření těchto duchů. I když je pravda, že mnoho z těchto přesvědčení jsou v taoismu stále silné, došlo v určitém bodě k velkému posunu k praktikám zaměřeným „dovnitř“.

Hlavní změna přišla s rozvojem alchymické teorie, která původně začala opět navenek požíváním různých substancí, což se ale postupně změnilo v hledání nesmrtelného elixíru založeného na vnitřních, energetických substancích. Přestože zde stále bylo základní porozumění lidstva jako nedílné součásti širšího prostředí, následovalo více zkoumání podstaty lidského mikrokosmu.

Ve cvičení tao-jin se používají klíčová slova jako: protahování, vypuzování, vedení a směrování.

Poslední dva pojmy „vedení a směrování“ jsou přímým překladem čínského termínu tao-jin. Cílem těchto protahovacích cvičení bylo vypudit stagnující energii z těla, na což se klasicky nahlíželo jako na výsledek zlých duchů a negativních vlivů okolního prostředí napadajících nás zvenčí. Důraz cvičení tao-jin byl tedy na vnějším světě. Nemoc se vyvíjela primárně z vnějších příčin a pak, skrze otvírání těla a vedení negativní čchi ven, byla nemoc vytlačena z těla zpět do vnějšího prostředí.

Čchi-kungová cvičení se oproti tomu vyvinula později, kdy se pochopení změnilo.

Přestože se stále věřilo, že negativní vlivy mohou přijít z vnějšího prostředí, bylo zde už více zkoumání naší povahy a toho, jak nás ovlivňuje. Alchymická učení společně s filozofií realizovaných lidských bytostí jako Lao-c´ ukazovali, že nemoc může přijít také zevnitř působením naší vlastní mysli. Stagnace se považovala za klíčového nepřítele, spolu s konceptem nedostatečné nebo nadbytečné kvality energie a důraz byl více na vnitřních praktikách. I když čchi-kung stále pracuje s pročišťováním toxinů z energetického systému, v první řadě se zaměřuje na vyživení a regulaci naší stávající energie. Pohyby jsou jemnější, mysl se udržuje uvnitř (většinou) a cílem je jen zřídka tlačit energii ven do okolního prostředí.

Přes tyto rozdíly mají tao-jin a čchi-kung mnoho společných prvků díky tomu, že se čchi-kung vyvinul z tréninku tao-jin. Zmatek nastává v moderní době, kdy různí učitelé používají různou terminologii k popisu toho, co dělají. V podstatě na tom tolik nezáleží. Terminologie je pouze způsob pojmenování něčeho, je to praxe samotná, jež je důležitá. Přesto může být užitečné rozumět tomu, jakou kvalitu konkrétní styl cvičení má mít.

Věřím, že je užitečné rozumět a praktikovat samostatně obě formy cvičení jako rozdílné entity. Cvičení, která používáme, jsou jen nástroji k procházení procesem, procesem vnitřního růstu, vývoje a porozumění. Tento proces přeměny je znám jako nej-kung (neigong) a při postupu skrze něj nekoukáme na samotná cvičení jako na konečný cíl.

Když ustrneme na pouhém opakování různých pohybů, které jsme se naučili, bez jakéhokoliv širšího směrování, pak se přestáváme vyvíjet. Naše praxe vede ke stagnaci, která nás nezavede k žádnému stavu realizace. Jak se pohybujeme po cestě tao, po cestě nej-kungu, musíme rozumět tomu, jak používat různé nástroje ve správný čas, správným způsobem, abychom se dále vyvíjeli.

Někdy je vhodnější použít jangové tao-jin cviky, zatímco jindy je moudřejší se soustředit na jinové čchi-kungové cviky.

Jeden učitel mi vysvětlil stagnaci v těle jako rez, blokující trubky v topení. Rez, která se tam vytvořila, zabraňuje efektivnímu průtoku vody, což potom vede k problémům; to je jako zablokovaná čchi v našem systému drah. Použijeme-li čchi-kung k rozpuštění této rzi, pak voda bude moci znovu proudit, do určité míry se navrátí zdraví, ale v podstatě je rez stále v systému. Pokud jsme ale schopni rez pročistit z trubek topení, pak bude voda opět proudit a bude jen malá šance, že se rez znovu nahromadí. Tao-jin je metoda, jež se zaměřuje na odstranění rzi z našeho systému skrze důraz na pročištění do vnějšího prostředí. Je proto tao-jin nadřazený? Nikoliv, znamená to jen, že je vhodnější pro tento konkrétní účel. Čchi-kung je vhodnější k tomu, aby vše plynule proudilo potom, co se odehrálo pročištění.

Zdroj: Damo Mitchell v knize The Four Dragons
Překlad: Martina Kroupová, Lotus Nei Gong Prague

Damo Mitchell začal trénovat ve čtyřech letech a od té doby se věnoval japonským uměním, čínským vnitřním bojovým uměním: tchaj-ťi čchüan, pa-kua-čang a sing-i-čchüan, čchi-kungu, čínské medicíně či meditaci. V současné době stojí v čele školy taoistických umění Lotus Nei Gong International a vyučuje ve Velké Británii a v zahraničí. Je autorem několika knih o taoistických uměních.