Sebepoznání a meditace (6. díl): Být disciplinovaně nedisciplinovaný

V  návaznosti na článek o líné letní meditaci přišel dotaz čtenářky: jaký je rozdíl mezi disciplinovanou a nedisciplinovanou meditací. Stručně by se dalo odpovědět tak, že k dobré meditaci potřebujeme umět obojí, disciplínu i nedisciplinovanost, a nejlépe obojí zároveň. Ale aby z toho měli něco i ti, co s meditací třeba teprve začínají, vezmu to víc zeširoka.

V meditaci nám jde obecně o to, dostat se do stavu, ve kterém nic nepřekáží, ve kterém nevznikají konflikty. Ale jak to udělat? Na začátku meditace se nám obvykle zdá, že překáží úplně všechno a hlavně naše vlastní myšlenky. Ruší nás i naše okolí: jedoucí auto, štěkající pes, mluvení lidí a mnoho dalšího.

Pokud jsme ale poctiví a trpěliví a dobře pozorujeme, co se tu vlastně děje, začneme zjišťovat, že jediný opravdový důvod, proč meditace nefunguje, je, že všechno vztahujeme k našemu „já“. „Mně“ vadí auta, proč „já“ mám všechny ty myšlenky, „já“ chci, aby mi to pěkně meditovalo. Ono „já“, které překáží, není navíc ničím jiným než velmi silně upevněnou a pravidelně živenou myšlenkou.

To je dobrá zpráva, protože se tak všechno zjednodušuje. Ovšem pokud jsme k sobě i nadále poctiví, zjistíme, že ono „já“ je schované úplně ve všem, v každé myšlence, v každém našem činu. Dokonce i v těch nejvznešenějších myšlenkách a činech, které se zdají být prosté jakéhokoliv sobectví, je „já“ přítomné, jen ve velmi rafinované podobě.

Překážkou poznání naší existence a potažmo i štěstí je,
že vše vztahujeme k jakémusi „já“.

Víme tedy, že jedinou překážkou poznání naší existence a potažmo i štěstí je, že všechno vztahujeme k jakémusi „já“. Co s tím? Jako první nás možná napadne, že by bylo dobré to „já“ nějak odstranit, ufiknout, zničit. Jenže to už tu máme zase další „já“, které se to původní snaží vypoklonkovat, a jsme tam, kde jsme byli.

Takto to na začátku snahy o sebepoznání dělá víceméně každý. Snažíme se naše staré „já“ nahradit nějakým novým, hezčím: jíme jiné věci, jinak se oblékáme, chodíme bosí, pijeme víc čaje, myslíme pozitivně, stěhujeme se do jurt a hliněných domů, čteme horoskopy, vnímáme vesmírné energie a aury, žijeme „duchovně“.

Jenomže tím, že vytváříme další rozdělení a konflikty, naše „já“ jen ještě víc vykrmujeme. Začneme dělit svět na masožravce a vegetariány, na ty negativní a ty pozitivní, na bosé a obuté, na konzumní a alternativní a co je vůbec nejabsurdnější, na duchovní a neduchovní. Všechny tyto hranice jsou ale jen další spoustou harampádí, kterým si plníme svojí mysl.

Rozumějte, není nic špatné na tom dělat cokoliv z toho, co jsem uvedl: můžu být vegetarián, protože mi dělá dobře bezmasá strava nebo cítím soucit s utrpením zvířat, můžu bydlet v hliněném domě, protože je mi tam dobře, můžu chodit bosý, protože se to líbí mým chodidlům. Problém je to pouze tehdy, pokud si myslím, že je to pro všechny to nejlepší a že tím nějak duchovně rostu, protože tak jsem se jen zabetonoval v dalším, navíc daleko lstivějším „já“.

Buďme, kým chceme, ale nepřikládejme tomu důležitost!

Zjistili jsme tedy, že převléknout „já“ do nového „duchovního“ kabátu k ničemu není, dokonce je nám ještě smutněji než předtím, protože s dalšími vybudovanými hranicemi jsme ještě osamělejší. Co s tím tedy dělat? Nechat to všechno tak, jak to je. Být kýmkoliv chceme, ale nepřikládat tomu takovou důležitost. A hlavně a co nejčastěji jenom Být. Sestoupit z konfliktů a rozdělení do své existence. Když se upevníme ve své existenci, konflikty zmizí, protože je nahradí láska.

Meditace je tedy jeden ze způsobů, jak se spřátelit se svou existencí. A aby meditace fungovala, je právě nezbytně nutné spojit disciplínu a nedisciplinovanost.

Potřebujeme se učit na jedné straně pozorovat, pozorně se dívat, abychom svým stále ostřejším pohledem dokázali vidět každou novou snahu „já“ schovat se v novém jemnějším „kabátě“. To je disciplína. Vědět, že ve chvíli, kdy se zdá vše dokonalé, se jen dost pozorně nedíváme. Nezastavit se a jít dál.

A pak musíme umět milovat, odpouštět si tu svou nedokonalost, aby se z meditace nestalo sebemrskačství a sebeobviňování, protože to zas bude jen jedno „já“ obviňovat nějaké druhé „já“, a to nikam nevede. Láska dá meditaci radost, lehkost a smysl. Láska je nedisciplinovaná, je svobodná a snad i trochu drzá. Láska způsobí, že vše volně plyne. Láska nás zbaví strachu. Je to vlastně olej, který promazává soukolí meditace i života, aby se nám vše nezadřelo.

A proč to vlastně všechno dělat? Protože když ze svého života vymeteme alespoň trochu osobního „já“ a nahradíme ho (neosobním) Bytím, které je pozorností a láskou v jednom, bude náš život přinejmenším snesitelnější. Otevře se nám prostor, který je smyslem i cestou dál. Nezastavujte se na první metě a pokračujte v hledání. Běžte stále dál, odvážně a pevně… a s láskou. Ať se vám daří!

Ondřej Stehlík

Ondřej Stehlík se více než čtvrt století věnuje meditační praxi a píše o tom, co sám prožil a co se mu osvědčilo. Inspiraci čerpal během let z desítek knih a přednášek zejména soudobých autorů. Nejvíce si váží těch, kteří se za mistry nebo učitele nepovažovali a přesto inspirovali druhé, aby se vydali vlastní cestou. Snad proto, že být na vlastní cestě vždy považoval za důležitější než někoho slepě následovat.

Od roku 2012 studuje také bojové umění Čchen tchaj-ťi čchüan (Chen taijiquan) a umění práce s dechem – čchi-kung (qigong).

Celý seriál o meditaci naleznete po kliknutí na: Sebepoznání a meditace