Kořeny fungující společnosti hledejte v rodinách
Možná to pramení z maorských zvyklostí, možná stojí rodinný život na Novém Zélandě na jiných hodnotách. Pravdou je, že většina rodin tady funguje trochu jinak než v uspěchané Evropě.
V minulém díle jste se dozvěděli, jací lidé na Novém Zélandě žijí a proč se tady lépe dýchá (doslova i obrazně řečeno) přistěhovalcům z Evropy či Ameriky.
A protože rodina je základem společnosti a kvalitní části jsou základem kvalitního produktu, je velmi pravděpodobné, že právě v rodině se krystalizuje hodnotový žebříček, který je tak odlišný od obrovských vyspělých společností.
Maoři zvedají počtem dětí národní průměr
Předně je potřeba poznamenat, že mluvíme-li o rodině, máme na mysli relativně velkou skupinu. Průměrně mají kiwáci více dětí, než jsme zvyklí vídat v Čechách. Tři děti jsou asi nejčastější počet, ale znám i dost rodin s více dětmi (páry s menším počtem jsou spíše výjimkou).
Celonárodní průměr výrazně zvyšují maorské a pacifické rodiny. U Maorů nebo přistěhovalců z ostrovů v Pacifiku (Fiji, Samoa, Tonga a další…) je docela normální, že jim kolem domu poletuje pět až sedm dětí různého věku. „Člověk odjinud“ si pak říká, kde berou na to, aby takovou bandu uživili?!
Nenechte se mýlit, není to tak, že by oba rodiče pracovali do sedření kůže…
Stát v tomto směru funguje jako bohatý sponzor. Sociální dávky pro rodiny s více dětmi jsou velmi slušné. Zda je to správně, nebo spíše na škodu společnosti, ponecháme stranou, protože bychom se už nedostali k ničemu jinému. Přistěhovalí Evropané se ale, jak se zdá, trendu vícečetných rodin nebrání – rodiny s jedináčky tady zkrátka musíte hledat.
Pospolitost a zábava: rodinný trend
Nutné je také připomenout, že rodina se tady často vnímá nejen jako skupinka opravdu těch nejbližších – tedy rodičů a děti – ale jako „WHANAU“ což je slovo maorské slovo, které znamená příbuzenstvo – tedy babičky a dědové, tetičky a strýčkové, bratranci a sestřenice, ale leckdy i blízcí přátelé z daného kmene.
WHANAU – je maorské slovo, které znamená příbuzenstvo a pro Maory má velký význam.
Pro Maory má tento pojem velký význam – prostřednictvím whanau se v maorské populaci přenášejí hodnoty a tradice do dalších generací. Podobný model rodiny, založený na společných tradicích a „čistých“ vztazích proniká i do přistěhovalecké populace (míněno zde ve smyslu, že všichni kromě původních obyvatel jsou přistěhovalci).
V parcích nebo na plážích vidíte o víkendech, v průběhu téměř celého roku, početné skupiny (desítky lidí) většinou Maorů či ostrovanů, jak hodují, baví se, hrají si… Zkrátka tráví celé dny společně; dospělí a děti, staří, mladí i ti nejmenší; a užívají si to. Za povšimnutí stojí obrovské lednice s jídlem a pitím…
(Ano, Maoři rádi a hodně jedí a je to na nich vidět. Pokud se v místních médiích dozvídáte o stále větším množství obézních lidí, jde zejména o maorskou populaci. Oni to ale zjevně vůbec neřeší, baští všemožné „dobroty“ z fast foodů a je jim dobře.)
V teplém letním počasí jsou parky doslova obležené podobnými skupinami. Připadá vám potom na jednu stranu vtipné, na druhou poněkud podivné, jak se najednou z těchto formací zvedne pár nadšenců, kteří vyběhnou zchladit se do moře – jen tak spontánně, v oblečení, které mají na sobě. Přeci se nebudou zdržovat s převlékáním do plavek. Našinec při pohledu na takový výjev přemýšlí o tom, jak musí být nepohodlné trávit následné chvíle v mokrém oblečení, nasáklém slanou vodou… Ale to jsme odbočili.
Společné trávení času se zdaleka netýká jen původních obyvatel Nového Zélandu. Vřelé vztahy mezi rodinnými příslušníky a širším příbuzenstvem jsou běžné. Dost mých krajanů tuto skutečnost vnímá a oceňuje, protože u českých rodin to až tak typické není.
Uživit rodinu je o něco jednodušší
Pokud se zamyslíme nad tím, jaké rozložení „sil“ panuje ve většině kiwáckých rodin, zjistíme, že se například od českého (nebo chcete-li tradičního) zas tak neliší. Tatínek je živitelem rodiny, zatímco maminka se stará o děti, než se ratolesti umístí do předškolních zařízení a škol.
Novozélandský stát hradí pouze 14 týdnů „mateřské dovolené“, pak si musejí rodiče poradit sami.
Co je poněkud šokující, je fakt, že na Novém Zélandě hradí stát pouze 14 týdnů „mateřské dovolené“, potom si musejí rodiče poradit sami. Proto také, pokud je rodina zvyklá žít ze dvou platů, může být potomek relativně brzy, v roce věku, někdy i dříve, umístěn do předškolního zařízení. Místní školky jsou takovému věkovému rozložení přizpůsobené.
Jak jsem vypozorovala, většina maminek zůstává s dětmi doma, stejně jako v Čechách, do dvou, někdy tří let. Rodina pak musí vyžít z jednoho platu, což se může zdát složité a některé mladé rodiny skutečně vycházejí jen tak tak.
Ale možná právě proto, že zde lidé nelpí na materiálních hodnotách a luxusu (jak jsem zmínila v předchozím díle), nevnímají nižší příjmy tak dramaticky.
I v další fázi, kdy má rodina školní děti a maminka pracuje, buď na částečný (častější) nebo plný úvazek, funguje rodina z hlediska finančního zajištění (z mého pohledu) o poznání klidněji než kdekoliv jinde. Tatínek coby živitel rodiny nechodí většinou z práce pozdě večer, aby jen popřál dobrou noc dětem odcházejícím spát…
Systém a platy jsou nastavené tak, aby za průměrnou mzdu mohli žít lidé celkem klidný, společný život. Ano, samozřejmě bez „zbytečných investic“ do drahých dovolených, vyšperkovaných domů, večeří v restauracích atd. Na co lidé v rodinném rozpočtu myslí, jsou investice do vzdělání dětí, kroužků a dalších volnočasových aktivit, které do rozpočtu rodin zasahují ve srovnání s ČR o dost více.
„Být spolu“ je klišé? Nikoliv
Při našich návštěvách Čech si poslední dobou všímáme zajímavého rysu mnoha českých rodin – otec a matka často žijí jakoby oddělené životy. Tatínek tráví až příliš času v práci, a tak si od útlého věku dětí maminka většinu programu organizuje sama (někdy i mimo všední dny), a tím se rodina pomalu rozděluje na dvě samostatné jednotky – tatínek a maminka s dětmi. Takové jednotky se pak, v průběhu let, kdy jsou děti čím dál tím samostatnější, nesnadno zase spojují. …
Na Novém Zélandě k takovému „oddalování“ ženy a muže v rodině dochází spíše výjimečně, samozřejmě jako všude jinde v závislosti na charakteru práce živitele rodiny. Proč? Možná proto, že ženy ani muži nechtějí trávit svůj volný čas odděleně. Raději plánují volný čas společně a společně jej rádi i tráví.
Nemám prozkoumané statistiky rozvodovosti, ale z pozorování okolí a porovnání s Čechami mi jednoznačně vyplývá, že tady jsou na tom z nějakého důvodu lépe. Když dorazíme jednou ročně na léto do Čech, býváme dost šokovaní tím, kolik přibylo v průběhu předchozího roku známých a kamarádů, kteří se rozvedli či rozešli. A většinou bohužel s nepříjemnými následky v podobě dlouhotrvajících sporů o děti a majetek…
V dalším díle vám přiblížím to, jak se společnost stará o nejmladší členy, jak se děti baví, jaké mají možnosti a jak zde funguje vzdělávací systém.
Lucie Kaufnerová, Auckland, Nový Zéland
Mgr. Lucie Kaufnerová je absolventkou FF UP v oboru čeština – angličtina. Po studiu začala psát a editovat texty firemních publikací a zároveň vyučovat angličtinu.
V roce 2011 ji osud zavál na Nový Zéland, do Aucklandu, kde se v současné době realizuje hlavně v roli maminky, a pokud děti dovolí, spolupracuje na různých zakázkách v oblasti Corporate Identity.
Spolu s kamarádkou je autorkou projektu České školy Auckland, kterou v roce 2013 založily. Má dětem českých krajanů připomínat český jazyk a české tradice. Ve volném čase ráda podniká výlety s rodinou po okolí – do buše, po plážích a v poslední době i na plachetnici, cvičí jógu a šije.
