Nový Zelánd: země zaslíbená?

V  této obdivuhodné zemi, pro nás Středoevropany na konci světa, žiji už šestý rok, trochu náhodou… A neustále mne překvapuje, z větší části příjemně. 

Na Nový Zéland poslední dobou míří čím dál více turistů i lidí, kteří se z nějakého důvodu rozhodli, že se tady usadí. Pro většinu lidí je to nicméně stále země velmi vzdálená, a to nejen na mapě. Proto jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o své dojmy a postřehy a v několikadílném cyklu vás seznámím s tím, jak se na Novém Zélandě žije, pracuje, vychovávají děti…

(Upozorňuji hned v úvodu na to, že jde o moje subjektivní vnímání reality. Nehledejte tedy v mém vyprávění nějaké exaktní poučky či stoprocentně pravdivá nebo naopak nepravdivá tvrzení.)

Proč to někde jde (a jinde ne)

Asi se ptáte, co…  Nový Zéland je země známá nádhernou neporušenou přírodou, kouzelnými scenériemi pacifických pláží či majestátních hor, neklidným podzemím, maorskou kulturou (a od jisté doby věhlasná i díky hobitům). A já doplním to, co kromě všech výše zmíněných pravdivých charakteristik okouzlilo už po několika dnech pobytu v místním prostředí mne – je to země plná vřelých, přátelských lidí.

Usmívají se na sebe, zdraví se na chodníku cestou do práce, na procházce buší či na pláži. Příjemně se tváří prodavačky u pokladen supermarketů, pomocníci u benzinky, ba dokonce i úředníci…

Sleduji to v podstatě od prvních dní mé „novozélandské“ životní etapy a s výjimkami (které tvoří většinou přistěhovalci) je to neměnná konstanta. Na místních lidech bez rozdílu věku je zkrátka vidět, že jsou spokojení.

Přemýšlela jsem hodně o tom, jak je možné, že někde to jde a jinde na světě je takový stav nedostižitelný. Je to „pouze“ tím, že Zéland dává lidem pocit bezpečí, jistotu, svobodu? Není to jen politikou, ekonomikou a jinými z pozice běžného člověka těžko ovlivnitelnými veličinami. Je to v lidech samotných.

Průměrný Novozelanďan žije v domě, pronajatém nebo na hypotéku, s malou zahrádkou a má obyčejné auto.

Běžný Novozélanďan nepotřebuje k životu luxus – supermoderní dům, nablýskané auto a všelijaké „top“ technické vymoženosti, které jsou běžnou součástí života většiny Evropanů či Američanů. Průměrný kiwák (jak si sami říkají) žije v domě, zatíženém hypotékou či pronajatém, který je málokdy zděný, s malou zahrádkou, vlastní obyčejné (většinou asijské) auto a jeho dům není přecpaný věcmi. Na věcech zde lidé nelpí, majetek pro ně není něčím, za čím by se chtěli v životě honit. Lidé se často stěhují, za prací, za lepší školou… Spousta domů je na prodej či k pronájmu. Pro Čecha, který si postaví dům, aby v něm strávil celý život, trochu nepochopitelná hra „škatulata, hýbejte se“.

Pohodlnost jako pozitivní stav mysli

Lidé jsou většinou spokojení s tím, co mají. Jejich spokojenost možná trochu souvisí s jejich přístupem k životu – k tomu, aby měli víc, by se museli mnohem více snažit, mnohem více času trávit v práci a pracovat efektivněji.

Jenže to se jim většinou vůbec nechce. Nemají to zapotřebí, raději se více věnují rodině, nedělají přesčasy, nevymýšlí způsoby, jak být v práci výkonnější či jak převálcovat konkurenci (protože ta buď není, nebo si jde svou cestou, do které nikdo nezasahuje…).

Pro nás Evropany je tento přístup zprvu nepochopitelný a někdy v pracovním prostředí i dost nepříjemný (pokud se tady někdo snaží zefektivnit práci, jakýmkoliv pro nás normálním způsobem, nesetká se s úspěchem.). Ale zvyknete si rychle. Mimochodem, výhodu z toho mají čeští řemeslníci, „ajťáci“ a další odborníci, kteří jsou na Zélandu žádaní a úspěšní, protože umějí pracovat jinak.       

Závidět sousedovi auto? Proč?

Skutečně to nechápou… Proč by měli závidět druhému jeho majetek? Většinou je ani nezajímá, co sousedovi stojí před domem. Zřejmě si na to vydělal poctivou prací (což není od věci si myslet, protože v celosvětovém žebříčku zemí s nejmenší korupcí je Nový Zéland na jedné z nejvyšších příček, před ním je snad jen Finsko…). A není to lhostejnost nebo omezení na vlastní ulitu a ignorování věcí okolo. Zájem o ostatní je jen namířen opačným směrem – k vřelosti, vstřícnosti a ochotě pomáhat druhým, množství charit a nadací je toho důkazem…

Kiwáci jsou pozitivní, nestěžují si a vnímají ty lepší stránky života kolem.

Lidé přemýšlejí pozitivně, vnímají lepší stránky světa okolo, nestěžují si. V tom je jeden velký rozdíl, který vnímáme, když přijedeme na pár týdnů za rodinou do Čech. Velké množství lidí je v naší malebné středoevropské zemi naštvaných. Jsou nespokojení s tím, co mají, chtěli by žít jinak, ale vlastně nevědí jak. Nadávají. Na politiku, na chování druhých, na nedostatek peněz. Možná je to tím, že v zemi tak vzdálené od Evropy a Ameriky je politická i ekonomická situace dlouhodobě stabilnější. Nebo proto, že negativní emoce, které vyvěrají z konzumního života lidí žijících v hojnosti všeho, se sem do té dálky hned tak nedostanou?    

Důvěra až šokující

Zajímavé a pro mne velmi překvapivé bylo zpočátku to, jak jsou na Zélandě lidé důvěřiví. Důvěra ve férové jednání je standard. Dovedete si představit, že budete mít na chodníku před domem bedýnku s jablky ze zahrádky, u nich cedulku s cenou a kasičku na peníze?

Na tomto principu funguje tzv. „honesty box“ („poctivá“ schránka), který najdete třeba na veřejně přístupných tenisových kurtech, kde není obsluha, v odlehlejších kempech, případně u zboží (většinou vypěstovaného ovoce či zeleniny) položeného v krabicích u silnice… Zkrátka za službu nebo zboží „prosím zaplaťte“.  A 99 procent lidí zaplatí, protože je to tak správně.

Velmi inspirativní věc vymyslel jeden z místních supermarketů – v oddělení ovoce a zeleniny najdete koš s různými druhy ovoce s nápisem: Ovoce pro vaše děti zdarma. Myslíte, že by to fungovalo v Čechách?

A když jsme u nakupování – nedávno mi vyprávěla moje ruská kamarádka, že si u pokladny v supermarketu uvědomila, že zapomněla doma peněženku… Pán za ní vytáhl svou platební kartu a nákup zaplatil. Neznala ho… Byla z toho trochu v šoku.   

Dokonalá péče o vztahy i prostředí  

Na Novém Zélandě se chovají lidé hezky nejen k sobě navzájem, ale i k tomu, co si kolem sebe postavili nebo co kolem nich vytvořila příroda. Vše do sebe zapadá jako puzzle… Okolo silnic nenajdete příkopy zarostlé metrovým plevelem, výhled vám neničí polorozpadlé domy…

Na většině míst (konkrétně v Aucklandu, kde žijeme) se radnice vzorně stará o to, aby bylo všude uklizeno.

V městských parcích ráno není nepořádek, který tam nechali večerní návštěvníci. Buď se stihne uklidit, než do parku dorazí první maminky s dětmi, nebo tam zkrátka nikdo nepořádek neudělá. Přestože na mnoha místech v parcích u pláží nenajdete odpadkové koše, jen nápisy „odneste si svůj odpad s sebou“.  

Zvláštní kapitolu by si zasloužilo jen to, jak kiwáci pečují o bohatství, které jim štědře nadělila příroda. V tom by mohli jít příkladem celému světu. (Jedna zajímavost: před vstupem do každého lesa si musíte očistit boty speciálními kartáčky a postříkat je sprejem, abyste neroznášeli mikroorganismy, které ničí místní vzácné kauri stromy. A všichni poctivě čistí.)  

To, co bylo řečeno v předchozích odstavcích, se promítá do všech sfér života v této zemi: politiky, businessu, zdravotnictví, školství… do všech oblastí, které stojí na mezilidské komunikaci.  A určitě by stálo za to se zamyslet:  Nešlo by se tomu v Čechách postupně aspoň trochu přiblížit?  

Na Novém Zélandě není všechno jen pozitivní. Jsou věci, které člověka z jakékoliv vyspělé evropské země nepříjemně překvapí a štvou, o tom zase jindy…. To, jakým způsobem se k sobě lidé chovají, je ale obrovské plus ve prospěch této vzdálené země a podle mne jeden z důvodů, proč tady zůstává s celými rodinami stále více Evropanů. 

Lucie Kaufnerová, Auckland, Nový Zéland

Mgr. Lucie Kaufnerová je absolventkou FF UP v oboru čeština – angličtina. Po studiu začala psát a editovat texty firemních publikací a zároveň vyučovat angličtinu.

V roce 2011 ji osud zavál na Nový Zéland, do Aucklandu, kde se v současné době realizuje hlavně v roli maminky, a pokud děti dovolí, spolupracuje na různých zakázkách v oblasti Corporate Identity.

Spolu s kamarádkou je autorkou projektu České školy Auckland, kterou v roce 2013 založily. Má dětem českých krajanů připomínat český jazyk a české tradice. Ve volném čase ráda podniká výlety s rodinou po okolí – do buše, po plážích a v poslední době i na plachetnici, cvičí jógu a šije.