Více sestav = méně pokroku?

Usilujeme-li o vzdělání, každý den něco přidáváme.
Usilujeme-li o tao, každý den něco odstraníme.
Tao-te-ťing (kapitola 48)

V  mnoha školách tchaj-ťi čchüan se pokrok poměřuje hromaděním. Student se naučí krátkou sestavu, pak dlouhou, následuje meč, šavle, vějíř, kopí a možná několik sestav z dalších stylů. Každá sestava se zdá být dalším krokem vzhůru. Než se naděje, nasbírá student dostatek choreografie na to, aby pokryl celé vystoupení.

Na učení se novým sestavám není v zásadě nic špatného. Každá může studenta seznámit s dosud neznámými pohyby, změnami rytmu, novými krokovými sekvencemi nebo novými způsoby vyjádření ovládnuté (vnitřní) síly ťin (勁). Díky různorodosti může cvičení zůstat zajímavé a rozšiřovat obzory. Problém nastává ve chvíli, kdy je sběr sestav zaměňován s rozvojem dovedností.

Naučit se sestavu a ztělesňovat její principy není jedno a totéž. Člověk si může pamatovat stovky pohybů a přitom postrádat rovnováhu, vnímavost, propojení celého těla či schopnost rozlišovat mezi prázdnotou a plností. Čas věnovaný memorování sestav se může stát časem, který měl být věnován prohlubování toho, co už známe.

Z tohoto důvodu se někteří studenti mohou vydat opačným směrem. S tím, jak roste počet sestav, tříští se jejich pozornost. Cvičení se mění ve snahu vzpomenout si, co následuje, spíše než příležitost objevovat to, co se děje teď. Pohyby jsou různorodější, ale chápání povrchnější.

Ta-čcheng-čchüan (dachengquan), další vnitřní bojové umění, je extrémním příkladem opačného postupu. Jeho zakladatel Wang Siang-čaj (Wang Xiangzhai) studoval sing-i-čchüan (xingyiquan), ale došel k názoru, že pevně stanovené sestavy mohou cvičence odvádět od kvalit, které mají pohyby rozvíjet. Ta-čcheng-čchüan proto klade menší důraz na sestavy a místo toho se soustředí na stání (čan čuang/zhàn zhuāng), pozornost, záměr, testování síly, kroky a spontánní odpověď.

Cílem není zachování složitých sestav, ale rozkrytí v nich obsažených principů.

Tchaj-ťi čchüan se nemusí vzdávat sestav, aby se z tohoto příkladu poučilo. Sestava může být výjimečně bohatou tréninkovou metodou, pokud k ní přistoupíme jako k laboratoři spíše než jako k výkonu, který je třeba podat. Jednu pozici můžeme studovat z pohledu uspořádání těla, uvolnění, dechu, rovnováhy, bojového užití nebo vnitřního propojení. Stejný přechod může odhalit něco jiného po deseti letech než po deseti měsících.

Výuka často ukazuje hodnotu návratu k základům. Někdy se říká, že učitelé jsou tak dobří právě proto, že musí při práci s novými studenty znovu a znovu přezkoumávat základy. Nemohou prostě dokola opakovat vysvětlení, kterému jeden ze studentů neporozuměl. Musí najít jiný obraz, jiné cvičení nebo jiný způsob předvedení téhož principu. Tím, že učitelé pomáhají studentům přistupovat k materiálu z různých směrů, neustále si ověřují a prohlubují své porozumění. To ale neznamená, že účastník jednoho víkendového semináře by měl látku hned začít vyučovat. Zodpovědná výuka znamená víc než být jednu lekci před studenty. Člověk musí mít dostatek zkušeností, aby mohl rozpoznat chyby, upřímně zodpovědět dotazy a rozumět rozdílu mezi opakováním informací a předáváním dovedností.

Pokrok v tchaj-ťi čchüan se neměří nezbytně tím, kolik jsme toho přidali. Někdy se ukáže v tom, co jsme ochotni odložit. Méně sestav, které cvičíme s větší pozorností, nás může posunout mnohem dál než rozsáhlá sbírka, se kterou pracujeme jen příležitostně.

Důležitá otázka nezní „Kolik sestav umím?“, ale „Jak moc mě moje cvičení naučilo cítit, chápat a vyjadřovat principy tchaj-ťi čchüan?“

Zdroj: Can More Forms Mean Less Progress? (Qi Journal)
Překlad: Barbora Mauleová