Vějíř v čínských bojových uměních: tradice a moderní adaptace

N  ečekané prásknutí při otevření vějíře se stalo v rámci představení, soutěží a skupinových cvičení tchaj-ťi čchüan známým zvukem. Sestavy s vějířem se cvičí jak napříč Čínou, tak ve zbytku světa, často za doprovodu hudby a s pestrobarevnými vějíři. Ačkoli se mohou zdát jako veskrze tradiční, většina dnešních sestav jsou moderními adaptacemi spíše než sestavami předávanými prvními generacemi vnitřních bojových umění.

Vějíře mají v kultuře čínských bojových umění své ryzí místo. Skládací vějíř če-šan (zhéshàn/折扇) byl obzvlášť populární za časů dynastií Ming (Ming) a Čching (Qing). Vějíř s odolnou konstrukcí mohl být používán pro osobní ochranu. Zavřený fungoval podobně jako krátká tyč; mohl být využit k útoku na ruce, obličej, hrdlo nebo další zranitelné oblasti. Mohl být také použit ke stlačení kloubů, uvolnění stisku nebo k chycení paže soupeře. Po otevření vějíř mohl útočníka rozptýlit, zakrýt mu výhled nebo skrýt pohyb druhé ruky.

Příběhy o „železném vějíři“ tchie-šan (tiěshàn/ 鐵扇) dodaly této zbrani respekt vzbuzující reputaci. Některé vějíře mohly být vyztuženy kovovými žebry či kryty, ale těžké, železné vějíře zobrazované v populárních, zábavných příbězích byly pravděpodobně mnohem méně běžné, než tato fikce naznačuje.

Čínská opera a později wu-sia (wu-xia)* romány a filmy pomohly vějíř proměnit v elegantní a tajemnou zbraň. Na operním jevišti mohl vějíř poukazovat na společenské postavení postavy, její temperament či záměry. Učenec s ním zacházel kultivovaně, zatímco bojovník v přestrojení mohl tentýž předmět z ničeho nic obrátit ve zbraň. Autoři wu-sia příběhů tento obraz rozšířili a udělali z vějíře oblíbenou zbraň sofistikovaných bojovníků, jejichž příjemné vystupování ukrývalo výjimečné schopnosti.

* pozn.: tradiční čínský literární žánr zaměřený na bojová umění, hrdinství a rytířskou čest

Sestavy s vějířem nemají významné místo ve zdokumentovaných raných osnovách tchaj-ťi čchüan, pa-kua-čang nebo sing-i-čchüan. Základními zbraněmi byly meč, šavle, kopí a tyč, společně s rozličnými specializovanými zbraněmi zachovávanými v jednotlivých rodových liniích. Některé pozdější školy pa-kua-čang a další tradiční školy vyvinuly metody pro cvičení s vějířem, ale existuje jen málo důkazů o tom, že by zakládající generace velkých vnitřních systémů vyučovaly sestavy s vějířem.

Mnohé současné sestavy s vějířem připomínají sestavy s mečem, protože obě nářadí se hodí k podobné choreografii. Rozmáchlá říznutí, bodnutí, kruhy a změny směru lze jednoduše přenést z meče na vějíř. Přidaná otevření a zavření vějíře pak využívají jeho osobitý charakter. Hlasitá prásknutí dodávají rytmus a slyšitelné vyjádření energie a jsou obzvlášť efektivní v rámci synchronizovaných vystoupení.

Za svou moderní popularitu vděčí tchaj-ťi vějíř mimo jiné profesoru Li Te-jinovi (Li Deyinovi) a vzniku sestavy „tchaj-ťi kung-fu vějíř“. Sestava vznikla na začátku 21. století v pekingské sportovní asociaci pro seniory v rámci kandidátské kampaně Pekingu na pořádání olympijských her v roce 2008. V únoru roku 2001 se konalo velké veřejné vystoupení 2008 starších cvičenců. Sestava kombinovala tchaj-ťi čchüan s pohyby z dalších bojových umění, čínské opery, tance a výrazových technik s vějířem a byla doprovázena současnou hudbou.

Její úspěch vedl k vytvoření mnoha sestav stylu Jang, Čchen a Wutang (Wudang), sestav s dvěma vějíři, soutěžních či zdravotně zaměřených sestav. Tyto sestavy nejsou tak starobylé, jak bývají někdy označovány, ale mají svou hodnotu. Promyšleně vystavěná sestava s vějířem může pěstovat koordinaci, rovnováhu, pružnost, rytmus a vědomý záměr. Také ukazuje, že čínská bojová umění jsou nadále živoucí tradicí, která je schopna zachovat původní principy a zároveň nacházet atraktivní, nové formy vyjádření.

Zdroj: The Fan in Chinese Martial Arts: Tradition and Modern Adaptation (Qi Journal)
Překlad: Barbora Mauleová