Proč se taiji odklonilo od boje: dějiny, kultura a rozpor v identitě bojového umění (2. díl)

V  prvním díle (viz Proč se taiji odklonilo od boje) jsme se věnovali původu a vývoji taijiquan zejména v jeho novodobé historii. Tento vývoj nás zavedl do situace, kdy na počátku 21. století cvičily miliony lidí po celém světě taiji pro zdraví, zvládání stresu nebo ze spirituální zvědavosti. Trénink jen malého zlomku se trvale soustředil na zápas.

Filozofie, psychologie a pohodlí nebojové identity

Historie nám vysvětluje, jak bylo taijiquan měněno. Neposkytuje však úplné vysvětlení toho, proč se dnes cvičenci aktivně brání nálepce „bojovník“, ačkoli znají původ svého bojového umění. Chceme-li najít příčinu, musíme se podívat na to, jak se prolínají hodnoty, obraz sebe sama a kultura tréninku.

Na filozofické úrovni je taiji ponořeno v myšlenkách, které můžeme vykládat jako protinásilné. Klasické texty taiji mluví o „využití čtyř uncí k odražení tisíce liber“, o následování spíše než odporování či o výhře bez boje. Pojmy jako wuwei (wu-wej/无为, akce bez donucení) a he (che/和, soulad) zní lépe lidem, kteří jsou vůči agresi ostražití. Pro takové cvičence je taiji přitažlivé právě jako alternativa k drsnému, soutěživému rázu boxerských tělocvičen a MMA klecí. Snaží se pěstovat klid, odolnost a soucit tváří tvář tlakům života, nikoli touhu ovládnout soupeře. 

Když tito studenti slyší pojem „bojovník“, představí si zápasníka, jehož identita je spojena se soutěžením, siláckým vystupováním nebo fyzickou dominancí. Sami sebe v zrcadle takto nevidí. Zdůraznění bojového aspektu taiji mohou pociťovat jako zradu toho, co podle nich taiji znamená: skromnost, měkkost a přetvoření konfliktu spíše než jeho eskalaci.

Jde také o psychické pohodlí. Trénink za účelem zápasu zahrnuje strach, riziko a možnost neúspěchu. Volný boj umí testovat iluze. Ne každý chce či je připraven podstupovat takový tlak. Taiji nabízí jedinečný kompromis: lze pracovat s koncepty a tvary bojového umění jako jsou neutralizace, odhození či údery zapracovanými v sestavě, aniž by člověk musel pod tlakem ověřovat, zda tyto dovednosti skutečně fungují. Tlačící ruce ve spolupráci mohou dát ochutnat citlivost a vyvádění z rovnováhy v bezpečné, téměř hravé zóně.

V rámci této kultury se mohou objevit jisté kognitivní disonance. Cvičenci často chtějí věřit, že jsou součástí hluboké bojové tradice. Zároveň však většina nikdy neotestovala své dovednosti pod tlakem proti plně vzdorujícímu protivníkovi.

Jedním ze způsobů, kterým je možné toto napětí vyřešit, je posunutí branky. Taiji se stane „cestou boje s vnitřními démony“, „obranou proti stresu“ či „uměním tak smrtelným, že nemůže být použito v boji“. Bojový rozměr tak zůstane zachován jako metafora nebo mýtus, zatímco každodenní praxe je nadále nekonfliktní. V rámci těchto podmínek může být odmítnutí nálepky „bojovník“ obranou. Pokud se nesnažíme dosáhnout schopnosti bojovat, není naší odpovědností tuto schopnost demonstrovat. 

Tuto dynamiku posilují kulturní a společenské asociace. Profesionální zápasníci historicky nebyli v Číně vysoce postavenými osobami. Vzdělané panstvo se možná naučilo trochu šermovat, nikdy se však neidentifikovalo jako válečníci. Mnozí z těch, kteří přijali taiji v republikových městech a později na západních univerzitách a ve wellness centrech, pocházeli z prostředí vzdělané střední třídy. Cenili si kultury, jemnosti a zdraví. Představa drsných rvaček nebo bojů v ringu nezapadala do jejich společenského sebeurčení. Cvičení taiji jim umožňovalo věnovat se „bojovému umění“ způsobem, který byl v souladu s jejich třídní identitou kultivovaných estétů, terapeutů či učenců spíše než profesionálních bojovníků.

Konečně identitu formuje také tréninkové prostředí. Vstupte do boxerské tělocvičny nebo akademie brazilského jiu-jitsu a spatříte souboje, pocení a zřetelný důraz na výkon. Umístění, rekordy a soutěže jsou jasnými ukazateli pokroku. Ve většině taiji kurzů po celém světe je atmosféra úplně jiná. Prostoru pro soutěž je velmi málo, je-li vůbec nějaký. Hodnocení možná existuje, je však neformální. Studenti jsou podporováni v tom, aby se soustředili na vnitřní zkušenost a zdravotní známky pokroku spíš než na měřitelnou bojovou kapacitu. V těchto podmínkách nemá pojem „bojovník“ své místo. Lidé správně popisují to, co skutečně dělají: zdravotní praxe, meditace v pohybu, komunitní cvičení.

Nic z toho neznamená, že taiji nemůže být bojové. Znamená to, že toto umění se stalo pro mnohé cvičence něčím jiným, čeho si cení víc než zápasení. Identita následovala žitou skutečnost.

Protiproudy: znovuobjevení taijiquan jako bojového umění

Příběh by nebyl kompletní, kdybychom zůstali jen u úpadku. Vždy existovaly malé taiji kruhy, které udržovaly bojový trénink naživu. V nedávných desetiletích byly tyto kruhy viditelnější, částečně díky globální komunikaci a částečně v reakci na výzvy veřejnosti.

V popředí tohoto oživění stál styl Chen taijiquan. Učitelé jako Chen Xiaowang (陈小旺), Chen Zhenglei (陈正雷), and Chen Chen Ziqiang (陈自强) cestují po světě a vyučují nejen sestavy, ale také chan si jin (čchan s‘ ťin/缠丝劲, sílu navíjení hedvábí), aplikace a precizní tlačící ruce. Trvají na tom, že uvolnění je prostředkem k využití síly celého těla, nikoli výmluvou pro slabost. Zároveň však zdůrazňují, že základem je zdraví: silné tělo je platformou pro skutečné bojové dovednosti. Toto sdělení má mnoho nuancí. Taijiquan je bojové umění, ale dlouhodobé poškození a macho pozice jsou nahlíženy jako selhání v porozumění, nikoli jako vyznamenání.

Také další rodové linie mají své vlajkonoše. Některé rodiny stylu Wu a Yang udržují tradice cvičení ve dvojicích, sanshou drilů a kontrolovaných volných soubojů. Na západě malá část učitelů nabízí „praktické taijiquan“, otevřeně zvou studenty, aby si vyzkoušeli techniky proti úderům, výpadům a klinčům. Někteří trénují box, wrestling, brazilské jiu-jitsu a vykládají principy taiji v tomto světle. Například bývalý zápasník MMA Nick Osipczak zkoumal koncepty taiji v rámci MMA a předvedl, že poddajnost (yielding), lepení se na soupeře a výdej energie celým tělem je možné vyjádřit také v kleci.

Paralelní subkultura se soustředí na využití vnitřní energie v boji. Tréninkové metody zahrnují meditaci ve stoje, testování sil peng a an (掤劲,按劲) a explozivního uvolnění síly, v některých případech vyjádřené ve formě krátkých úderů a tvrdých odhození. Mnohé z těchto skupin praktikují volný boj alespoň s omezenými pravidly. Mají tendenci odmítat čistě zdravotně zaměřený model, což obhajují tím, že bez zkoušky pod tlakem zůstávají vnitřní dovednosti v teoretické rovině.

Znovunastolení bojové funkce taiji pro ně není nostalgií, ale způsobem, který dává vnitřnímu tréninku smysl.

Internet veškerou konverzaci urychlil. Videa neschopných „mistrů taiji“ poražených mladými zápasníky se rozšířila po síti a vyvolala výsměch a potřebu obhajoby. Drtivá porážka samozvaných bojovníků vnitřních stylů rukama Xu Xiaodonga vyvolala v kruzích čínských bojových umění jakési zúčtování. Politické vypořádání těchto událostí bylo chaotické, poučení bylo však jednoduché: jakékoli tvrzení o vnitřních dovednostech musí být ověřeno proti tlaku, jinak nebude věrohodné.

V reakci na to se někteří cvičenci taiji přihlásili do zápasů sanda a tlačících rukou, aby otestovali své dovednosti, nebo se do jedné z těchto disciplín alespoň vážně pustili. Další se ještě silněji zaměřili na nebojový rámec taiji, což je také legitimní volba. Důležité bylo vyjasnění. Když někdo řekne: „Cvičím taiji pro zdraví“, je to čím dál tím více vnímáno jako konkrétní, upřímný závazek, nikoli jako krycí fráze o tajných bojových schopnostech.

Nejslibněji se věci vyvíjejí tehdy, kdy se dva cíle vědomě propojují. Existují školy, kde se pěstování zdraví a bojový trénink vzájemně posilují, nikoli vylučují. Udržování kondice a práce na správné pozici podporují vytváření energie a odolnost. Díky tréninku aplikací je cvičení sestav poctivé a soustředěné. Studenti sice asi nebudou nikdy zápasit v ringu, pravidelně však testují svou strukturu a načasování proti skutečnému odporu. V takovém prostředí se zdá pojmenování „bojovník“ opět přirozené bez nutnosti obětovat mu meditační a léčebné aspekty, které lidi přilákaly k taiji v první řadě.

Závěr: vstříc úplné identitě taiji

Cesta taijiquan od klanového bojového systému k celosvětovému zdravotnímu cvičení je případovou studií vývoje bojového umění pod společenským tlakem. Reformátoři z počátku dvacátého století, republikánští úředníci, komunističtí sportovní byrokraté, západní hledači alternativní kultury a moderní zdravotničtí výzkumníci, ti všichni zanechali na tomto umění své otisky.

Každá fáze vývoje změnila očekávání toho, k čemu taiji je a komu je určeno.

Toto historické vrstvení vysvětluje, proč se někteří cvičenci vyhýbají termínu „bojovník“. Zdědili taiji, které již bylo změkčeno, standardizováno a spiritualizováno. Jejich učitelé kladli důraz spíše na zdraví, filozofii nebo estetiku než na sebeobranu. Jejich tréninkové prostředí oceňovalo více vnitřní cítění a komunitní pouta než zápasnické dovednosti. Zdůrazňovat v takové realitě bojovou stránku se může zdát nepatřičné až hrůzu nahánějící.

Klasické texty taijiquan, jeho rané životopisy, a přežívající praxe některých linií směřují k jinému počátečnímu bodu. V jádru jde o umění řízení síly a záměru v rámci konfliktu. Díky stejným technikám, které činí taiji léčebným – integrovaný pohyb, uvolněná, ale vyrovnaná struktura těla, pozorná vědomost – vzbuzuje taiji respekt při tréninku s bojovým záměrem. Historicky nebyly vyživování života a kontrola násilí oddělenými projekty. Šlo o dva aspekty jedné disciplíny.

Dnešní cvičenci se ani tak neptají, „co je skutečně taiji“, spíše jaký vztah k němu chtějí mít. Někteří mohou cvičit taiji čistě pro zdraví, ale mohou být oprávněnými dědici tradice, pokud svou volbu vyjádří jasně. Další se mu mohou věnovat jako bojovému umění, pokud jsou ochotni trénovat pod skutečným tlakem a upřímně hodnotit své výsledky. Umění je dost široké na to, aby pojalo obě cesty.

Zajímavé to začíná být tam, kde se tyto cesty protínají. Člověk, který cvičí taiji pro kultivaci i sebeobranu, zažívá taiji v celém jeho spektru. Volný boj a práce s aplikacemi odhalují praktický význam strukturálních principů, qigong a cvičení forem opravuje opotřebení z tréninku a prohlubuje vnitřní uvědomění. Filozofická učení o pokoře, zdrženlivosti a souladu získávají váhu s vědomím, že člověk může v případě potřeby jednat rozhodně v rámci konfliktu. Staré rčení „připrav se na válku, ale nevyhledávej ji“ přestává být abstraktním sloganem a stává se ztělesněným postojem vůči životu.

Přetvoření identity taijiquan nevyžaduje úplně odmítnutí posledních sta let. Důraz na zdraví a wellness dovolil umění přežít politické zvraty a rozšířit se mezi miliony lidí, kteří by jinak do tělocvičny ani nevstoupili. Na tyto výsledky nesmíme zapomenout. Teď je cílem integrace. Můžeme vzít na vědomí historické důvody, proč se taiji vzdálilo od boje, aniž bychom tento stav považovali za konečný.

Pokud budou moci budoucí generace bez potíží říct: „Cvičím taijiquan, bojové umění, které také pěstuje zdraví a jasnou mysl“, dlouhá odbočka odvedla svou práci. Otestovala přizpůsobivost umění, zachovala jeho jemné metody a posílila ho natolik, aby mohlo znovu povstat jako box i jako meditace, jako metoda sebeobrany i způsob života. Prostřednictvím obrazů klasických textů, klidné jako hora a plynoucí jako voda, taijiquan může znovu nést tíhu obou světů.

Překlad: Barbora Mauleová
Zdroj: Why Tai Chi drifted from Combat – Troy Schott

První část článku naleznete v odkazu Proč se taiji odklonilo od boje: dějiny, kultura a rozpor v identitě bojového umění (1. díl).