Proč se taiji odklonilo od boje: dějiny, kultura a rozpor v identitě bojového umění (1. díl)

Úvod: bojové umění, které zapomnělo dávat rány

T  aijiquan (tchaj-ťi čchüan/太极拳) doslova znamená „nejvyšší ultimátní pěst“. Význam posledního znaku, quan (čchüan/拳), je jednoznačný. Jedná se o tutéž „pěst“, kterou najdeme v xingyiquan (sing-i-čchüan/形意拳) a nespočtu dalších čínských bojových systémů. Většinu lidí, kteří cvičí taiji v parcích od Šanghaje po San Francisko, by však ani nenapadlo označit se za zápasníky. Mnozí označí to, co dělají, za „meditaci v pohybu“, „práci s energií“ nebo „jemné cvičení pro seniory“. Slovo „bojový“ v nich vyvolává nepříjemné pocity, v lepším případě pro ně nemá význam.

Toto odtržení není záležitostí pouze sémantickou. Odráží století sociálního inženýrství, kulturního přetváření a psychologického vyjednávání. Taiji začalo jako pragmatický bojový systém, zrozený ve venkovských klanech a vybroušený prací ochranky, domobranou povinností a soukromými vyzývatelskými zápasy. Postupem času bylo přebudováno na zdravotní cvičení, symbol národní kultury a prostředek spirituální sebekultivace. Mnozí cvičenci tak zdědili umění, které sice stále mělo bojové formy a terminologii, už po nich však nevyžadovalo, aby se považovali za bojovníky (pozn. red.: za bojovníka text označuje člověka, který cvičí taiji s cílem naučit se boji nebo sebeobraně). 

Abychom pochopili, proč se tolik cvičenců taiji vyhýbá označení „bojový“, musíme s taiji projít jeho třemi velkými transformacemi. Raná Čínská republika nejprve učinila z bojových umění nástroj veřejného zdraví a budování národa. Maoistický stát pak standardizoval taiji jako sport a hromadné kondiční cvičení. Západ nakonec přijal taiji jako součást zdravého životního stylu a hnutí New Age, čímž upevnil jeho nebojovný obraz. Pod těmito historickými vrstvami najdeme hlubší filozofickou a psychologickou dynamiku, která utvářela dnešní vnímání tohoto umění, stejně jako malé, ale významné protiproudy, které se snaží znovu vyzvednout jeho bojovou kvalitu.

Není to příběh pouhého úpadku, nýbrž strategické adaptace. Taijiquan přežilo právě proto, že dokázalo ustoupit z bitevního pole. Nyní vyvstává otázka, zda dokáže integrovat obě stránky své povahy: léčitele a bojovníka, klidnou řeku a její ukrytý spodní proud.

Zdraví, národ a respekt: taijiquan v době Republiky

Desetiletí pozdní dynastie Qing (Čching) a rané Republiky byla pro Čínu krizí sebedůvěry. Země přečkala cizí invaze, ponižující mezinárodní dohody a vnitřní roztříštěnost. Reformátoři a intelektuálové diagnostikovali Čínu jako „nemocného muže Asie“ a předepsali léčbu silnějším, modernějším občanstvem. Tělesná kultura se stala věcí přežití národa.

V tomto kontextu nemohla bojová umění zůstat tím, čím doposud byla. Boxerská umění byla po staletí spojována s venkovskými milicemi, doprovodem karavan, strážením chrámů a místními drsňáky. Byla praktická, někdy brutální a často propletená s tajnými spolky a lidovým náboženstvím. Městští reformisté formovaní Hnutím čtvrtého května nahlíželi tento svět jako zpátečnický a pověrčivý.

Pokud měla mít bojová umění své místo v moderní Číně, musela být očištěna, racionalizována a označena za „exaktní“ cvičení.

Taijiquan bylo pro tuto přeměnu obzvlášť vhodné. Jeho pomalé, vědomé pohyby bylo možné vykládat jako léčebné cvičení. Jeho klasická teorie, založená na yinu (jinu) a yangu (jangu), Yijing (I-ťing/易经) a taoistickém pojetí qi (čchi), se hodila do debaty o zdraví a do intelektuální diskuze. Městské elity mohly cvičit taiji na nádvořích a v univerzitních tělocvičnách a vyhnout se přitom obrazu pouličních zápasníků.

Reformisté a funkcionáři tuto změnu aktivně podporovali. Republiková vláda propagovala guoshu (kuo-šu/国术), „národní umění“, jako symbol čínského dědictví a nástroj k posílení populace. Taijiquan se stalo součástí této kampaně. Mistři, kteří si kdysi přísně střežili své rodinné metody, byli nabádáni, někdy dokonce tlačeni k tomu, aby učili veřejně. Instruktážní manuály začaly taiji popisovat jako prostředek ke zlepšení krevního oběhu, posílení nervů a budování morálního charakteru a sebeobranu zmiňovaly jako pokročilý, vedlejší produkt spíše než hlavní účel.

Tento obrat posílily dvě osobnosti.

Sun Lutang (孙禄堂, 1860–1933), respekt vzbuzující bojovník xingyiquan a baguazhang (pa-kua-čang/八卦掌), který později studoval hao (chao) styl taijiquan vytvořil svůj vlastní styl sun (sun), napsal v 10. a 20. letech 20. století řadu vlivných knih. Tvrdil, že nejvyšší funkcí neijiaquan (nej-ťia-čchüan/内家拳), vnitřních umění, není ztlouct protivníka, nýbrž sytit život a pokročit v duchovní realizaci. Sun zabalil svůj technický výklad do diskuze o taoistické kultivaci, vnitřní alchymii a morálním sebezdokonalování. V důsledku nabídl nový narativ: praxe bojového umění jako cesta k dlouhověkosti a osvícení. Mnozí pozdější cvičenci přijali tento příběh ochotněji než ten starší o osobních strážcích a vyzývatelských zápasech.

Yang Chengfu (杨澄甫, 1883–1936), vnuk Yang Luchana (杨露禅), změnil fyzickou podobu taiji. Když učil v Pekingu, Šanghaji a Nankingu, zpomalil dlouhou sestavu, zvýšil postoje, eliminoval skoky a přespříliš výbušné prvky (dokonce více než jeho otec, strýc a dědeček), a zdůraznil song (sung/松) – uvolněnost a relaxaci, společně s plynulým tempem. Jeho manuál z roku 1934 ustanovil „deset základních principů“, které znějí spíše jako instrukce pro zdraví a meditaci než jako rady pro boj: zavěšení hlavy, uvolnění hrudníku, klesání qi do dantianu (tan-tchienu), pohyb se záměrem spíše než se surovou silou. Forma mohla být stále užita bojově někým, kdo věděl jak na to, ale prožitek ze cvičení se zjemnil, obrátil se více dovnitř a stal se lépe přístupným pro státní úředníky, intelektuály a starší studenty.

Ne všichni tomu tleskali. Wang Xiangzhai (王薌斋), zakladatel yiquan (i-čchüan/意拳), si v rozhovoru v roce 1939 postěžoval, že většina tehdejších studentů změnila toto uměni v něco zbytečného, spíše v představení než bojovou metodu. Jeho kritika však potvrzuje trend, proti kterému protestoval. Na konci 30. let 20. století již taiji kruhům ve městech dominovala diskuze o toku qi, držení těla a zdraví, která aplikace odsunula na vedlejší kolej.

Sociální třída tuto transformaci zpečetila. V republikových městech si mohli úctyhodní lidé taiji osvojit jako zdravotní prevenci a kulturní zdokonalení tak, jak by to v případě drsnějšího boxu nebylo možné. Když se řeklo „cvičím taijiquan“, znamenalo to spíše „starám se o své zdraví, kultivuji se“ spíše než „trénuji na boj“. Tato změna v obrazu sebe sama se měla odrážet dalšími generacemi.

Z klanového umění k veřejnému kondičnímu cvičení: maoistické wushu (wu-šu) a zjemnění taiji

Období republiky přizpůsobilo taijiquan městským elitám. Čínská lidová republika ho pak zindustrializovala pro masy.

Komunistická vláda čelila po roce 1949 dilematu. Na jedné straně byla bojová umění, nyní nazývaná „wushu” (武术), studnicí národní kultury. Na druhé straně byla politicky podezřelá z důvodu vazeb na feudální klany, tajné společnosti a nacionalistickou síť napojenou na zahraničí. Řešením bylo dostat wushu pod kontrolu státu a přeměnit ho v standardizovaný sport a tělesnou výchovu.

V roce 1956 představila Čínská komise pro sport zjednodušenou sestavu 24 pohybů, navrženou výborem, jehož členem byl také Li Tianji (李天骥). Výbor zkrátil tradiční dlouhou jangovou formu na 24 pohybů, odstranil nízké pozice a obtížné skoky a nastavil posloupnost pohybů tak, aby se ji mohl naučit téměř každý v řádu týdnů. Nová sestava byla propagována po celé zemi jako ranní cvičení pro zaměstnance, studenty a důchodce, které přináší zdraví, dostupnost a kulturní hrdost, nikoli připravenost k boji.

Ve stejnou dobu bylo taijiquan pohlceno nově vznikajícím soutěžním systémem wushu. Formy se staly vystoupením na výkon hodnoceným na základě estetiky, rovnováhy a obtížnosti. Tlačící ruce, tusihou (tchuej-šou/推手), se vyvinuly v omezený sport s důrazem na vyvádění z rovnováhy a vytlačování z podložky, údery byly většinou zakázány. Veřejný obraz taijiquan se dále zužoval. V běžné řeči začalo slovní spojení „cvičím taiji“ označovat individuální cvičení sestav v parku a „učím se wushu“ odkazovalo na ráznější, zápasnicky zaměřený trénink.

Kulturní revoluce (1966–1976) prohloubila význam taiji jako neškodného cvičení. Mnozí tradiční učitelé byli pronásledováni nebo umlčeni. Dokonce i cvičení pro zdraví bylo jednu dobu vnímáno jako pozůstatek feudálních pověr. Na konci 60. let 20. století vedení došlo k závěru, že taiji v parku nepředstavuje politickou hrozbu. Choreografie některých sestav byla dokonce přepracována pod revolučními názvy a s vlasteneckou hudbou. Když Mao údajně prohlásil, že taiji nepředstavuje pro revoluci nebezpečí, v podstatě ukotvil jeho veřejnou roli bezpečného, ideologicky neutrálního, lehkého tělesného cvičení.

Na konci 70. let, kdy se Čína znovu otevřela světu, bylo taiji v domácím prostředí pevně ukotveno buď jako výkonnostní disciplína v rámci wushu nebo jako jemné zdravotní cvičení pro starší. Mladí muži, kteří chtěli bojovat, tíhli k sandě (散打), boxu nebo wrestligu. Málokdo pohlížel na taiji jako primární prostředek zápasnického výcviku.

Znalost tradice však nevymizela úplně. V Chenjiagou (Čchen-ťia-kou/陈家沟) pokračovala rodina Chen v předávání náročnějšího studijního plánu, zahrnujícího starou školu laojia (lao-ťia/老架), novou školu xinjia (sin-ťia/ 新架), zbraně a volný boj. Některé linie stylů Wu a Yang také zachovávaly aplikace, někdy nenápadně, někdy v exilových komunitách v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Tyto enklávy byly však vzdáleny veřejnému obrazu taiji propagovanému státními médii v podobě masových drilů a sportovních slavností.

Dlouhodobý efekt byl nenápadný, ale silný. Čínský dělník cvičící sestavu 24 pohybů před směnou v továrně v roce 1975 o sobě nepřemýšlel jako o bojovníkovi o nic méně než osoba provádějící vládou propagovaný strečink. Taiji se stalo nástrojem veřejného zdraví a společenského souladu. 

Příchod na západ: od ezoterického boxu ke značce zdravého životního stylu

Taijiquan přišlo na západ velmi odlišnou cestou než bojová umění jako judo, karate nebo taekwondo. Tato umění se dostala na západ prostřednictvím armády, univerzitních klubů a později organizovaného sportu společně s jasnými pravidly, strukturovaným testováním a bojovou pověstí. Taiji naopak přišlo na západ formou kulturní výměny skrze rozptýlené skupiny a jednotlivé průkopníky, kteří zdůrazňovali jeho umělecký a terapeutický rozměr.

Moderní tanečnice Sophia Delza, která studovala Wu styl taijiquan v Šanghaji, začala v 50. letech učit v New Yorku. Předvedla taiji v Muzeu moderního umění a napsala knihu T’ai-ChiCh’uan: Body and Mind in Harmony. Její rámec byl jasný: taiji jako harmonický pohyb, uvědomění si vlastního těla a holistické zdraví.

Přibližně ve stejnou dobu otevřeli čínští učitelé jako Kuo Lien-ying (郭连营) školy v San Franciscu. Kuo měl reputaci seriózního zápasníka, mnohé jeho studenty však přitahoval spíše ladný, pomalý pohyb a příslib qi než plně kontaktní trénink. Alternativní kultura 60. a 70. let přinesla vlnu zájmu o taoismus, meditaci a alternativní medicínu. Do tohoto uspořádání se taiji hodilo perfektně. Bylo exotické, filosofické a mírumilovné.

Klíčovou osobou byl v tomto procesu Cheng Man Ching (郑曼青). Jako student Yang Chengtua zkrátil dlouhou sestavu na praktickou sekvenci 37 pohybů a taiji uváděl mezi svými „pěti znamenitostmi“ společně s kresbou, poezií, kaligrafií a medicínou. Když začal v polovině 60. let učit v New Yorku, jeho hodiny přilákaly umělce, intelektuály a hledače spíš než aspirující zápasníky. Vyučoval tlačící ruce ve spolupráci a zdůrazňoval tvárnost, měkkost a zdraví, držel studenty dál od myšlenek na vyzývatelské zápasy. Údajně říkal, že naučit se bojovat by vyžadovalo deset let tvrdého tréninku, zatímco zdravotní účinky lze pocítit ihned. Většina studentů si pak pochopitelně vybrala to druhé.

Chengův úspěch se stal předlohou, která se rozšířila po celém světě. Jeho žáci a následně jejich žáci otevírali školy napříč Severní Amerikou a Evropou. Sestavy se nadále zkracovaly a zjednodušovaly. O bojových aplikacích se mluvilo teoreticky, byly předváděny, ale jen zřídka se trénovaly pod tlakem. Jak taiji pronikalo do společenských center, center pro seniory a nemocničních programů, jeho identita se posouvala dále směrem k „jemnému cvičení založenému na důkazech“. Klinické studie týkající se rovnováhy, prevence pádu a zmírnění stresu tento obraz posilovaly. Lékařské autority doporučovali taiji při artritidě, vysokém tlaku a úzkosti. Programy prevence poskytovaly hodiny taiji v rámci svých iniciativ pro zdravý životní styl.

Změnil se i jazyk, kterým se o taiji mluvilo. Anglicky mluvící povětšinou přestali používat slovo „ch’uan“ nebo „quan“. „Tai chi“ se stalo samostatným pojmem odtrženým od svého původního významu bojového umění zaměřeného na rovnováhu měkkosti a tvrdosti. V překladu i marketingu se někdy proměnilo v něco až duchovního: „skvělou vrcholnou cestu“ nebo jen „tai chi, filosofii rovnováhy“. Karate, judo a brazilské jiu-jitsu zůstaly pevně spojeny se zápasy a soutěžemi. Taiji tiše spadlo do stejného koše jako jóga a pilates.

Našly se samozřejmě i výjimky. Učitelé jako Dan Docherty, který studoval s Cheng Tin-hungem (郑天熊) v Hong Kongu, trénoval plný kontakt a úspěšně se účastnil turnajů na čínském leitai (lej-tchaj/擂台). Později se Docherty stal hlasitým kritikem toho, co považoval za „prázdné“ taiji západu – hodiny vedené učiteli tance, formy bez funkce, propracované vyprávění o qi překrývající nedostatek praktických dovedností.

Dalším příkladem učitele taijiquan ze západu, který strávil čas v Číně a na Tchaj-wanu, byl můj vlastní učitel (pozn. red.: autor Troy Schott), Tim Cartmell. Tim studoval různé styly taijiquan, především styl Sun (Sun) a Zhaobao (Čao-pao). Bojoval v turnajích v sandě podobných leitai zápasům a obsadil první místo ve střední váze v mezinárodním turnaji. Později se Tim vrátil do USA a získal černý pásek v brazilském jiu-jitsu. Řekl mi, že jeho praxe taijiquan ovlivnila jeho styl boje v jiu-jitsu. Od té doby trénuje profesionální MMA zápasníky. Tyto dva příklady byly ale, bohužel, ojedinělé.

Většina západních studentů se poprvé s taiji setkala v nekontaktních hodinách plných účastníků středního a vyššího věku. Program byl založen na formách, qigongu (čchi-kungu) a možná troše tlačících rukou. Volný boj chyběl. Mluvit o sobě jako o bojovníkovi se zdálo v takových podmínkách nesprávné či dokonce absurdní. Výsledná identita se blížila spíše „holistickému cvičenci“ než „bojovníkovi“.

Na počátku 21. století cvičily miliony lidí po celém světě taiji pro zdraví, zvládání stresu nebo ze spirituální zvědavosti. Trénink jen malého zlomku se trvale soustředil na zápas. Bojový odkaz se stal součástí mytologie – příběhem o dávných mistrech a legendárních skutcích, inspirativní z bezpečné vzdálenosti od každodenní praxe.

Překlad: Barbora Mauleová
Zdroj: Why Tai Chi drifted from Combat – Troy Schott

Pokračování v druhém díle Nová identita taijiquan, který vyjde v pondělí 2. března.