Putování po Číně 6: Cvičení a seminář s mistrem Ču Tchien-cchajem

Pokud chcete získat jakoukoli dovednost, je dobré, když můžete pobývat ve společnosti někoho, kdo danou věc ovládá mistrným způsobem. Ten se pak může stát vaší inspirací, vzorem a máte-li štěstí i vaším učitelem. V oblasti tchaj-ťi čchüan je takovou osobností např. mistr Ču Tchien-cchaj (Zhu Tiancai), jeden z hlavních současných představitelů tchaj-ťi čchüan rodiny Čchen (Chen).

Po příjezdu do vesnice Čchen-ťia-kou (Chenjiagou) začínaly naše dny opakovaným cvičením sestavy lao-ťia ji-lu, základní a nejdůležitější sestavy stylu Čchen. Mistr každé ráno vykoukl z chodby prvního patra a bedlivým okem kontroloval, co se děje dole na plácku. Měli jsme určitě veliké plus, protože kromě dětí jsme byli téměř jediní, kteří už od šesti hodin od rána pilně trénovali, ostatní se objevili až u snídaně.

Navzdory svému nabitému programu se mistr Ču Tchien-cchaj během dne zastavil, aby si s námi zacvičil nebo nás opravil, pokročilejším ukázal i něco nového a také nás pozval na čaj. Častokrát mistra „ulovila“ nějaká skupinka návštěvníků, kteří si s ním chtěli popovídat, zacvičit a úplně nejčastěji se vyfotografovat (focení se dnes stalo jakousi čínskou „národní posedlostí“).

Velkým tréninkovým zážitkem bylo pro celou českou výpravu společné večerní cvičení lao-ťia ji-lu, které se z obvyklých 15–20 minut protáhlo na půlhodinku. Pomalé cvičení nám mělo podle mistrových slov umožnit více se soustředit na prodloužení dechu a plynulost pohybů. Jedině pomalým cvičením člověk získá sílu a z měkkosti se stane tvrdost. Pomalost však v žádném případě neznamená ospalost, o čemž svědčila mistrova živost, prudké fa-ťiny (fajiny) a svižné nakračování.

Když jsme se později sledovali na videu, uznali jsme, že po technické stránce (provedením forem) je naše cvičení mnohem bližší mistrovu, než je tomu u čínských studentů. Jen v živosti s nimi soutěžit nemůžeme. Možná to souvisí s odlišnou národní mentalitou. Kdo ví?

Přístup ke studiu tchaj-ťi se u generace starších mistrů a jejich následovníků v mnohém liší.

V době, kdy měl mistr jiné povinnosti, se nám věnoval jeho nejmladší syn Ču Siang-chua (Zhu Xianghua). Je zajímavé vidět, jak se mladší generace odklání od pojetí starších, ještě klasicky trénovaných, mistrů. Místo pomalého a trpělivého procvičování forem klade důraz na živost a bojovnost, jejíž nedostatek nám Ču Siang-chua i ostatní synové většinou vytýkali.

Během pobytu v mistrově domě jsme také vyslechli jeho přednášku o sedmi krocích výuky studenta tchaj-ťi čchüan. Nejdůležitější a základní je umění navíjet, pak je třeba dostat do cvičení plynulost, v dalších krocích si student upřesňuje jednotlivé formy, odstraňuje větší a drobnější chyby, pak je schopen samostatně cvičit sestavy, a tím budovat svou vnitřní sílu.

Teprve když se dostane na tuto úroveň, může přejít do další fáze, kdy je schopen získanou vnitřní sílu využít v bojových aplikacích. Nejvyšším stupněm je pochopení vnitřního smyslu stylu. Popis jednotlivých kroků je zachycen např. v kaligrafii na stěně podloubí mistrova domu.

Seminář v Čchen-ťiakou

Do Čchen-ťia-kou jsme v roce 2015 přijeli ve správnou i nesprávnou dobu zároveň. Mistr Ču Tchien-cchaj, v jehož škole jsme bydleli, byl sice na roztrhání, protože se koncem srpna účastnil mezinárodního festivalu v Ťiao-cuo (Jiaozuo)*. Na druhou stranu nás pozval na seminář, který ve stejnou dobu pořádal na nově postaveném čchen-ťia-kovském stadionu. Čekalo nás šest dní plných setkávání s mistrovými osobními žáky, jeho čtyřmi syny, jejich žáky… Ocitli jsme se ve velmi zajímavé společnosti a jako jediní „nečíňané“ jsme budili osobní i profesní zájem ostatních (jako ostatně téměř všude, kam v Číně směřovaly naše kroky 🙂 ).

* Město na severozápadě čínské provincii Che-nan (Henan), kde žije asi 4,5 milionů obyvatel.

Dopolední tříhodinový blok začínal společným cvičením v hale či venku v závislosti na tom, kde bylo právě menší vedro (bez klimatizace to bylo skoro „prašť jako uhoď“). Nejprve jsme „navíjeli hedvábné vlákno“. Jednou dokonce pod taktovkou samotného mistra.

Ani úmorné počasí nezabránilo mistrovi, aby navíjel v akčním provedení, tj. s faťiny (fajiny), a tak tato rozcvička v mé paměti zůstává jako jedna z nejnáročnějších vůbec. Následovaly plynulé sestavy 13 a 74 forem (lao-ťia ji-lu) pro další rozproudění vnitřní energie a dechu.

Po rozcvičce těla přišlo rozhýbání mysli v podobě půlhodinky teorie. Mistr Ču Tchien-cchaj volil nejrůznější témata: jak správně cvičit, jakými vývojovými fázemi studenti prochází, probíral důležité opravy či vysvětloval vybrané formy nebo hovořil o tom, jak vypadal jeho vlastní trénink. Každé vyprávění bylo originální a v něčem inspirující.

Ve zbytku dopoledne jsme po skupinách pilovali s mistrovými syny jednotlivé sestavy. Stihlo se vše. Nejstarší mistrův syn Ču Pao-ling (Zhu Baoling) měl na starosti praktickou výuku sestavy lao-ťia ji-lu, které se účastnilo asi nejvíce studentů. Sestavu nové školy sin-ťia ji-lu a cvičení ve dvojicích (tchuej-šou) vedl druhý mistrův syn Ču Siang-čchien (Zhu Xiangqian). Jeden výukový blok patřil sestavě dělových pěstí – lao-ťia er-lu.

Číňané neznají žádné „naoko“. Když souboj, tak se vší vehemencí.

Číňané jdou do všeho naostro a s velkou vervou, takže nechyběly praktické aplikace forem ze sestavy lao-ťia ji-lu. Dokonce i tchaj-ťi začátečníci nebo ženy se neváhali pustit do souboje s mistrovými syny či pokročilejšími kung-fu bratry a sestrami. Žádné „naoko“ neexistovalo, a výjimkou tak nebyly ani pády na tvrdou zem doprovázené údivnými pohledy či výkřiky přihlížejících.

Před dvanáctou jsme se všichni, umořeni teplem, ale s hlavou plnou nápadů, rozutekli k obědu a krátké polední siestě před odpoledním cvičením, které se odehrávalo v podobném duchu.

Vyvrcholením semináře byla praktická zkouška, během níž měl každý zacvičit před porotou. Nenapadlo nás, že pod bedlivým okem čínských autorit skončíme také my, ale překvapivě a na poslední chvíli došlo i na nás. Ještě štěstí, že jsme mohli cvičit ve skupince. Díky této „prověrce“ je snad certifikát, který jsme si odvezli, zasloužený. 

Shrnuto a podtrženo: Seminář byl cenný v tom, že jsme na vlastní kůži zakusili, jak vyučují mistrovi synové. Poznali jsme, jak cvičí národ, který má tchaj-ťi čchüan v krvi. Hlavní rozdíl je především v živosti a bojovnosti; Číňané stále vidí v tchaj-ťi především bojové umění a méně je pro ně meditací v pohybu nebo prostředkem k udržení či obnově zdraví. A co bylo podle mne nejdůležitější? Všichni se chovali velmi přátelsky a snažili se nám všemožně pomoci, a to i přes značnou jazykovou bariéru.

Text: Alena Koutecká
Foto: Štěpán Krejcar

Seznam všech dílů:

Putování po Číně 1: Na druhou stranu zeměkoule
Putování po Číně 2: Park Tiantan v Pekingu
Putování po Číně 3: Příjezd do Čchen-ťia-kou
Putování po Číně 4: Dům mistra Ču Tchien-cchaje
Putování po Číně 5: Historie a současnost Čchen-ťia-kou
Putování po Číně 6: Cvičení a seminář s mistrem Ču Tchien-cchajem
Putování po Číně 7: Na soutěži tchaj-ťi čchüan v Ťiao-cuo
Putování po Číně 8: Cesta čaje
Putování po Číně 9: Klášter Šao-lin
Putování po Číně 10: Jeskyně Lung-men