(Ne)obyčejní lidé kolem nás: Jan Koutecký

Ž  ivot s umělci a vizionáři nikdy nebyl snadný. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť jednoho podobného bohéma mám doma už téměř dvacet let. Na druhou stranu je Honza člověk čestný, spolehlivý, věrný kamarád a vcelku pohodář. Ale hlavně je to muzikant tělem i duší. Většině z vás po většinu času zpívá, tak jsem si řekla, že by vám o sobě jednou mohl taky něco říct. A tady je výsledek našeho povídání.

Muzikantská duše…

Honzo, vybavíš si svou nejranější vzpomínku související s hudbou?

Hudbu jsem vnímal odmalička, možná od kolíbky. Co si pamatuji od dětství, je velké piano značky Steinway. Když mi bylo kolem čtyř pěti let, máma si mě často posadila na klín ke klavíru a přehrávala mi jednoduché písničky, melodie pro děti nebo české lidové písničky, a zpívala mi k tomu. Později mě vedla i ke klasické hudbě.

Také oba starší sourozenci muzicírovali. Brácha Michal má velký hudební talent. V mládí poslouchal gramofonové desky, rozhlas, později i magnetofonové kazety, tehdy nebyl žádný internet nebo podobná média. Rychle se písničky učil a podle sluchu je dokázal doprovázet na piano nebo na kytaru. U něj jsem se seznámil s populární hudbou a částečně i s trampskými písničkami.

Hudba mě obklopovala neustále, bavila mě a měl jsem velkou potřebu se zapojovat. Když naši zjistili, že mám talent, chtěli, abych se přidal. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, zpíval jsem rád.

„Hudba je můj způsob komunikace s Bohem.“

Co pro tebe hudba znamená? Jakou hraje ve tvém životě roli?

Hudba je moje duchovní napojení na Vesmír, můj způsob komunikace s Bohem. Život bez hudby si nedokážu představit. Hudba mě baví, mám díky ní větší radost ze života. Pulzuje mi v krvi a to se asi nezmění.

Máš nějaký hudební žánr, kterému dáváš přednost?

Nemám jeden oblíbený žánr. Spíše dělím hudbu na dobrou a špatnou. Dobrá je podle mě hudba založená na hezké melodii, doprovodu, na slušné hudební úrovni, hudba, která je pozitivní a má nějakou myšlenku. Může být jednoduchá i komplikovaná. Hlavní je, aby z ní něco hezkého vyzařovalo.

Hudbu si pouštím podle toho, co mě právě napadne, bez ohledu na žánr. Někdy klasickou hudbu, jindy pop, jazz, lidové písničky, vánoční koledy…

Kdo byl nebo je pro tebe hudebním vzorem a inspirací?

Vzorů byla celá řada. V dětství to byla, jak jsem už říkal, nejbližší rodina. Pokud jde o profesionály, určitě nikdy nezapomenu na pana profesora Pavla Jurkoviče, který mě učil na základní škole hudební výchovu a český jazyk a vštípil mi hudební základy.

Poznal jsem ho v páté třídě, když u nás suploval. Byl jsem nadšený a říkal si: „Takového učitele bych chtěl.“ Nakonec se mi to v šesté třídě splnilo.

Pan profesor měl rád jakoukoli hudbu, ale protože se narodil na jižní Moravě, věnoval se lidové písni. Zajímala ho také stará gotická a renesanční hudba, kterou upravoval pro sbory.

A co na něm bylo nesmírně cenné? Měl obrovské charisma. Dokázal motivovat studenty. Hudbou žil, uměl hrát na několik hudebních nástrojů. Když si všiml, že má někdo talent a zájem, věnoval se mu i po vyučování. Já sám jsem se u něj učil hrát na zobcovou flétnu.

Do tvé hudební výchovy výrazně zasáhl ještě jeden člověk…

V době, kdy jsem studoval na gymnáziu, se stal mým dalším velkým vzorem pan učitel Emil Hradecký. U něj jsem poznal základy jazzu a popu. Zkoušeli jsme hrát i klasiku, ale když pan učitel zjistil, že u mě vítězí jazz, věnovali jsme se pak převážně jazzu.

Byl to nejen výborný pedagog, který to uměl s dětmi, ale i ryzí a upřímný člověk, který mi dokázal promluvit do duše, když jsem se „flákal“ 😀 . Občas jsem domluvu potřeboval, a dnes jsem za to vděčný.

U Emila Hradeckého jsem také poznal hru v souboru. Současně se mnou tam chodili dva kluci. Jeden z nich, Pavel Větrovec, byl talentovaný bubeník (jehož otcem byl významný klavírista, který doprovázel Karla Gotta a učil na konzervatoři). Byl to sice bohém a flink, ale na bicí hrál výborně. Druhý z nich byl baskytarista a vyzkoušeli jsme si, jaké to je hrát ve skupině.

Vystudoval jsi Ježkovu konzervatoř. Do školních lavic jsi zasedl ale až v době, kdy už jsi chodil do práce. Co tě k tomu vedlo?

Bylo to hlavně díky Emilu Hradeckému, u něhož jsem poznal jazz. Jazz mě chytl, protože je rytmický, synkopický, často jde o taneční hudbu a důležitá je schopnost improvizace.

Po absolutoriu u Emila Hradeckého na lidové škole umění jsem šel studovat vysokou školu a hudba šla trošku stranou. Ale pořád ve mně byla silná touha něco dokázat, i přes mou velkou lenost 🙂 . Tak jsem se přihlásil na Hudební konzervatoř Jaroslava Ježka, kde se vyučovala i jazzová improvizace.

V čem je hraní jazzových skladeb odlišné? Proč je třeba mu věnovat zvláštní pozornost?

Hrát na klavír umí hodně lidí. Já sám jsem se učil od první nebo druhé třídy, kdy jsem začal chodit do lidušky. Ale jen málokdo dokáže zahrát jazz, protože to chce ještě něco navíc.

Jazz představuje obrovskou nadstavbu ve hře na piano. U něj (a částečně i u popu) musíte umět improvizovat. Základ nastudujete v notách, ale pak na dané téma vymýšlíte nové melodie.

Musíte tedy nejen umět hrát, ale mít i hudební fantazii, ale i s tou je třeba dokázat pracovat.

Splnila konzervatoř tvá očekávání?

Měl jsem erudované učitele, takže můžu říci, že ano. Za všechny bych chtěl uvést profesorku Vlkovou, která mě učila klasický klavír. Byla to velmi milá dáma, která se věnovala hlavně technice hry. Naučila mě, jak správně držet a pokládat ruce, jak hrát a těžím z toho dodnes.

Hned věděla, že půjdu jinou cestou než je klasika, ale zdůrazňovala mi, že i výborní jazzoví hráči musí mít dobrou techniku. Někteří profesoři jdou hlavně po hudbě a techniku zanedbávají, ona věděla, že důležité je obojí. Za to jsem jí vděčný.

„Nejlepší publikum je to vnímavé, které rádo zpívá a dodává mi energii.“

Jaké publikum máš nejraději?

Rád hraju pro kamarády. To je bez debat. Jinak mám nejraději publikum, které je vnímavé, rádo si zazpívá nebo hudbu přijímá pozitivně.

Vnímám to tak, že lidi v sále vám buď energii dodávají nebo nedodávají nebo ji dokonce kradou. Samozřejmě mám nejraději ty, kteří mi energii dodávají a od kterých cítím podporu. Pak mě hraní baví a nabíjí.

Nejhůře se hraje pro lidi, kteří vás ignorují, baví se mezi sebou a něco řeší a o hudbu nemají valný zájem. Neúmyslně tak energii kradou. Pokud mám takové publikum, je to pro mě náročné, dá to mnohem větší práci. Naštěstí se mi to v poslední době stává jen výjimečně.

Máš nějaké hudební ambice či plány do budoucna? Chtěl bys třeba učit?

Jsem člověk, který moc neplánuje. Říkám si: „Něco si naplánuješ, stejně to bude jinak. Tak proč plánovat?“ Chci hlavně hrát lidem, přeju si, aby mě hraní bavilo a přinášelo mi obživu.

Pokud jde o učení, nevím, jestli bych byl dobrý pedagog, Existují věci, které se dají vysvětlit, třeba teorie, ale pak jsou věci, které se vysvětlit nedají, souvisejí s talentem nebo s něčím, co dostal člověk do vínku.

Učit tedy nechci, ale jsem ochotný vysvětlit klavíristům, kteří mají talent a chtějí zpívat i hrát, metodiku doprovázení. Je to věc, která se na uměleckých školách neprobírá, ale přesto je hodně potřebná.

Honzo, díky, že jsi chvíli nezpíval, ale povídal 🙂
Alena Koutecká

Hudební ukázku najdete na stránkách Živý Jukebox